Makchie. Neprůstupná, vonící, pichlavá, plná olivovníků, vína, černých borovic, vřesovce, rozmarýnu, tymiánu, levandule, korsické máty a myrty. Plná stínů a zvuků. Černá, všudepobíhající prasata, divoké kočky, drzé lišky se mihnou a makchie je zase pozře. Ve tmě ale lišky přicházejí ochutnat na pláž náš sýr, podívat se, kdo to leží ve spacím pytli, ochutnat i nás.
Můj oblíbený strom. Pozoruji jej už
třetím rokem, jak bojuje na malé pláži o přežití. Holky mi dovezly z Čech křídové pastely a tak kreslím na papírové krabice, ve kterých se zaváží do restauracepotraviny. Až v září pojedu domů, není mi jasné, jak to všechno
odletím.
Moje druhá cesta stopem vede do Bonifaccia. Staré město na útesech. V kempu mě nechtějí nechat spát bez stanu, a tak se dohodneme s Francouzkou a její jedenáctiletou dcerou, které jsem si stopla na první mávnutí hned za Cupabií, že si společně pronajmeme dvojpokojový apartmán v hotelu. Dáme každá 40 euro, ale poskytne nám to luxusní zázemí na prohlídku města. Chodím tam do pozdní noci, užívám vůně, několikakilometrový pochod po útesech. Pouliční muzikanti tu hrají s úsměvem večeřícím Take a walk on wilde side od Velvetů a mám pocit, že si ten vtípek užívají.
Cupabie je místo plné zajímavých rostlin, které
v tom suchopáru působí přízračně. Francouzka Maria, drobounká, mírná, osmdesátiletá stařenka napsala knížku o
zdejší flóře a s něžným úsměvem mě vpouští do jejího světa. Její manžel
Jean, co vaří marocký sladký Tuareg jako přivítací ceremoniál, pravidelně
převrhne konvičku s čajem, pak jej shrábne zpět ze stolu a Applu rukou, co
spadne na zem přihodí a ceremoniál může pokračovat. Léta žil v Nigérii a
trocha té špíny jej nezarazí.
Korsika je dobrá na stop. Železnice je tu de facto pouze jedna, a ta spojuje hlavní město Bastii s Ajacciem. Vede přes
hory a je to nejpříjemnější způsob dopravy na Korsice. Minibusy sporadicky
spojují Ajaccio s dalšími městy. Proto se nabízí stop. Střídají se hrdí
Korsičané kouřící jednu cigaretu za druhou, jejich auta připomínají vůní popelník, a decentní Francouzi. První stop do Filitozy. Archeologické naleziště s torrénskými
megalitickými sochami. Tvář jedné z nich se dívá vážně do korsické krajiny. Kontemplativní
místo. Mám čas, mohu se tu procházet celý den, posedávat pod tisíciletými
olivovníky, pozorovat volně pobíhající koně.
V Miláně je u autobusového nádraží
utečenecký tábor. Všude kolem policie, exotické obleky a vcelku pohoda. Mezi
korzujícími zájemci o Evropu převládají jednoznačně muži.
V Praze se ještě stavíme v Lehké hlavě
na vegetariánskou večeři s kamarádem Petrem, který přijel na chvíli do Čech a snažíme si říct vše podstatné, co se stalo za dva roky, kdy
jsme se naposledy viděli na Korsice. Pak potkáme skutečného anděla a on se na mě
na cestu usměje, jako by nám přál šťastnou cestu.